Když jsem chodila ještě na první stupeň ZŠ, dostala se mi do ruky kniha „Irčák Finn“, která navždy ovlivnila mé rozhodnutí o výběru plemene. Se splněním snu jsem si počkala téměř 15 let. Ono to zní hrozně když se řekne patnáct let, ale tenkrát mi bylo 11 let a když u rodičů neprošel „cenzurou“ vlkodav, tak mi pořídili aljašského malamuta. Tento čtyřnohý přítel jménem Bad se mnou trávil volný čas, bohužel pro selhání ledvin a srůstání páteře, krásných 10 let. Po jeho odchodu do míst, kde si v klidu mohl lovit slepice a prohánět divokou zvěř, jsem znovu zapřemýšlela jestli už nenadešel ten správný čas pro vyplnění svého dětského snu.

Dne 20. května 2006 se můj sen konečně vyplnil a já, šťastná, jsem si vezla domů nádherné štěňátko vlkodava jménem Ainikki (AJNY). Svého prvního irského vlkodava (záměrně píši prvního) jsem si přivezla až ze vzdáleného městečka u Karviné od chovatelky Šárky Tranové – CHS Savinika.

S Šárkou jsem stále ve spojení a tímto jí i děkuji za vše co pro mě udělala.

Cesta do Polska
Ajny, jakožto první pes v mém "dospělém" životě, byla rozmazlovaná a hýčkaná jak malé dítě. Spala s námi v posteli, drobné přestupky jí byly tolerovány, měla spoustu volnosti a volný pohyb jak po domě, tak po zahradě. Jak měsíce plynuly stávala se Ajny víc a víc na nás závislá a proto jsme se s manželem rozhodli pořídit jí kámoše. Vlkodavové mě uchvátili natolik, že jsme začali uvažovat o zřízení chovné stanice o odchovu štěňat. Proto jsme výběr nového člena rodiny zúžili na nepříbuznou línii, kterou jsme nalezli teprve až v malé vesničce na severu Polska v Chovné stanici SAGITTARIUS, kde se 25.8.2006 narodilo 8 krásných štěňátek.

Když se blížil den odjezdu, nejistotu neznámého kraje předčilo nadšení ze štěňátka, na které jsme se všichni moc těšili, akorát Ajny naše nadčení poněkud nesdílela. Tak jsme vyrazili. Po 10 h jízdy jsme nakonec našli dům paní Barbory Strzalkowske (CHS Sagittarius), která nás srdečně přívítala. Ani jazyková bariéra nám nedělala potíže, protože před cestou jsme si již několik měsíců psali. Barbara nám předvedla všech pět pejsků z vrhu "Z" poinformovala o povaze, přednostech či nedostatcích každého jedince a pak nechala výběr na nás. Po dlouhém váhání mezi dvěma štěňaty (plavý x šedý) jsme se rozhodli pro největšího pejska plavého s žíháním jménem Zangaris Sagittarius. Vyřídili se formality a já opět šťastná si odváděla v pořadí již druhého vlkodávka.

Cesta domu byla sice klidnější, ale zdlouhavá, protože jsme byli unavení a ospalí. Jediný komu tato cesta uběhla rychle byl GERI (tak jsme mu začali říkat), který celou cestu hezky spinkal. Konečně doma. Cestu jsme zvládli, ale co teď, doma na nás čekala Ajny. Přívítání Ajny s "vetřelcem" nebylo zrovna podle mých představ. Ajny byla nervózní a nevěděla jak se má chovat k malému tvorečkovi. Pořád na něj štěkala, dorážela a pokoušela se vyvolat hru či spor o postavení ve smečce. Přestože jsem byla unavená a sotva jsem se udržela vzhůru šla jsem s oběma ven na louku (asi ve 3 h v noci) na tzv. neutrální půdu. Ledy byly prolomeny, chování Ajny se zmírnilo, uvědomila si, že o své postavení nepříjde (takový mrňous na to přece nemá právo) a všichni tři jsme mohli jít v klidu spát. Ještě asi 14 dní trvalo než se vztah mezi oběma psi urovnal úplně.